Argumenty našich kolegů se s výzkumnou zprávou míjejí ve dvou základních bodech, a sice:
1. Fakticky: Zpráva BISOP zkoumá, jak otevřít školy co nejbezpečněji, a vzájemně srovnává jednotlivá režimová opatření ve školách ve smyslu jejich účinnosti (modeluje tedy život uvnitř školy). Záměrem zprávy BISOP není odpovědět na otázku, do jaké míry jsou školy nebezpečné v porovnání s jinými segmenty společnosti (tedy vůči světu vně školy). Statistici Komárek s Katinou zjevně považují tuto druhou otázku za důležitější – v tomto smyslu je na nich, aby ji zodpověděli. BISOP se nicméně prvotně zabývá otázkou první. Ohledně „vnějšího světa školy“, který je předmětem zájmu našich kolegů, se pak jistě shodneme na prosté tautologii, že snížení nákazy uvnitř škol v důsledku vede k nižšímu počtu přenosů infekce ze školy ven. Nenakažený žák nenakazí rodiče ani prarodiče.
2. Metodologicky: Autoři jako vědci, jejichž primárním objektem zájmu je statistické vyhodnocování klinických studií považují za jediný možný a oprávněný přístup k problematice metodu kontrolovaného experimentu. Naprosto souhlasíme, že tato metoda je zlatým standardem v situacích, kdy zkoumáme (potenciální) účinnost nového léku – dvakrát zaslepený experiment je v takové situaci jediným správným přístupem. Zpráva BISOP ale porovnává nefarmaceutické intervence. V takové situaci je kontrolovaný experiment za prvé eticky problematický (můžeme jen těžko vybrat dvě srovnatelná města a v jednom nechat děti chodit do školy a ve druhém školy zavřít – těžko bychom ospravedlnili naše případné experimenty na dětech) a za druhé neproveditelný. Účastníkům klinické studie můžeme nesdělit, zda dostávají účinnou látku nebo placebo, ale těžko můžeme posílat děti do školy tak, aby to ony samy nevěděly a nemělo to tak vliv na jejich chování. V takové situaci musíme přistoupit k pseudonáhodným experimentům či k simulačním studiím, což je případ diskutované výzkumné zprávy BISOP.
Obecně předesíláme, že výzkumná zpráva, ke které se statistici Komárek s Katinou vyjadřují, není vědeckým článkem a její jazyk odpovídá cílové skupině – lidí v rozhodovacích pozicích. I proto nejsou některé postupy plně rozvedeny s předpokladem, že v kompetenci autorů panuje určitá základní důvěra. V této souvislosti nám nezbývá než vyjádřit lítost nad tím, že nás autoři komentáře před jeho zveřejněním nepožádali o upřesnění, což by jistě zamezilo mnohým nedorozuměním. Článek, který bude odpovídat vědeckým standardům, připravujeme a bude k dispozici na konci tohoto měsíce. Abychom zamezili dalším nedorozuměním, dovolujeme si však vyjádřit se k několika bodům komentáře pánů Komárka a Katiny detailněji ihned.
Prvním předmětem kritiky je určení míry rizikovosti jednotlivých kontaktů, která ovšem není, jak píší autoři komentáře, naší domněnkou. Tato míra byla odhadnuta dotazníkovým šetřením mezi osmi českými zdravotnickými experty (mj. Karel Drbal, Zuzana Krátká aj.) a následně zpracována Saatyho metodou, jejímž výsledkem jsou „váhy“ jednotlivých druhů kontaktů. Tato a podobné metody vyhodnocování expertních odhadů jsou standardním a vědecky široce uznávaným nástrojem získávání informací, a to zejména ve společenských vědách. Použití této metody sice není z mnoha důvodů ideálním řešením, v dané situaci, kdy ještě neexistuje uznávaný fyzikální model šíření COVID-19, se nám však jeví jako nejlepší možné řešení. (Podotýkáme, že výsledky odpovídají zhruba jednoduchému fyzikálnímu modelu závislosti pravděpodobnosti nakažení na fyzické vzdálenosti a době trvání kontaktu). Detaily, včetně popisu našeho postupu určení rizikovosti, jsou součástí preprintu dalšího z našich článků, který je v poslední fázi dokončení. Uveřejníme ho v řádu dnů.
Dále je v komentáři vysloven dotaz, zda rizikovost kontaktů závisí i na dalších faktorech. Odpověď by si vyžádala obšírnější diskusi, zde jen krátce: pravděpodobnost nakažení dvou osob v našem modelu závisí kromě zmíněné rizikovosti kontaktu na pravděpodobnosti setkání, která se počítá na základě námi provedeného dotazníkového šetření ze škol, kalibrovaného na respektované odhady kontaktů v jednotlivých prostředích z práce Prem a kol, „Projecting social contact matrices in 152 countries using contact surveys and demographic data“. Postup tohoto výpočtu je čistě vědecký, žádné dodatečné domněnky v něm nebyly použity.
Dále je požadováno, že by autoři měli sdělit „jak moc reálné jsou právě … dané podmínky a předpoklady, resp. zda je lze podložit nějakými reálnými daty.“ Ucelenou odpověď mohou dát až připravované vědecké články. Je jasné, že každý model je zjednodušením a je v podstatě věcí vědeckého konsensu, zda je uznán za validní. Metodologicky se tak s kolegy neshodneme v otázce praktické použitelnosti závěrů z dat získaných jinak než experimentem proti kontrolní skupině. Ovšem jak v biomedicínských, tak ve společenskovědních aplikovaných výzkumech je tento laboratorní způsob získávání dat jen jedním z mnoha. Je ideální v případech, kde chceme jednoznačně ex post detekovat klíčové faktory podílející se na výsledku a oddělit je od těch méně významných nebo zavádějících, tedy v situacích, kde potřebujeme védět, zda zlepšení stavu pacienta je jen a pouze zásluhou nového testovaného léku. Z etických i praktických důvodů ovšem často takto experiment provést nelze – a pokud není naším záměrem zjistit, zda např. rotace žáků je jediným faktorem zlepšení epidemické situace, ani to není nutné.
S čistým svědomím můžeme říci, že používáme pouze standardní metody matematického modelování ve společenských vědách. Domníváme se, že právě zde leží hlavní jádro našeho sporu s autory komentáře: metodologie kvantitativního výzkumu ve společenských vědách je jiná než v biostatistice, a to z toho důvodu, že zde nelze používat kontrolované experimenty (například v jedné škole nařídit roušky a v druhé nikoli, a zkoumat, kolik dětí se kde nakazí). Překvapuje nás, že naši kritici, i přes své značné vědecké úspěchy, nedokážou tento fakt nahlédnout. Náš postup, v němž využíváme grafy získané z reálných kontaktů, je z pohledu vztahu k realitě zjevně nadstandardní, běžně se v literatuře pracuje i s grafy, které jsou artificiální, tedy jsou vytvořeny pouze na základě obecně známých regularit v lidském chování. Zde můžeme upozornit například na článek „Model-driven mitigation measures for reopening schools during the COVID-19 pandemic“ autorů z katedry biologie na Universitě Washington, Seattle pod vedením Ryan S. McGeea, který, mimochodem, dochází k naprosto srovnatelným výsledkům jako výzkumná zpráva BISOP.
Ohledně role dětí při roznášení nákazy prozatím nepanuje absolutní vědecká shoda, nicméně data UZIS žádným způsobem nenaznačují, že by byla menší než u dospělých. Dle principu neurčitosti tedy vliv věku nepředpokládáme. Objektivní zjištění pomocí longitudinální studie v našich podmínkách naráží na neúplnost dat v trasování a v minulosti několikrát se měnící pravidla pro testování dětí. Tento náš předpoklad je též plně v souladu s článkem Nasopharyngeal SARS-CoV-2 viral loads in young children do not differ significantly from those in older children and adults autorského kolektivu pod vedením Sharline Madery z katedry infekčních nemocí lékařské fakulty University of California, San Francisco, který byl v únoru 2021 uveřejněn v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů Nature.
Míra imunizace je ve výzkumné zprávě BISOP brána v úvahu nepřímo: celková pravděpodobnost nákazy je odhadována ze skutečného celostátního průběhu epidemie, v tomto odhadu je tedy (průměrná) imunizace již zahrnuta. Nový fakt přednostního očkování učitelů zahrnut není, což zjevně vyplývá z data, kdy byla výzkumná zpráva publikována (25. února). K otázce chybějící české séroprevalentní studie lze jen poznamenat, že jde o nákladnou záležitost nad finanční možnosti BISOP, která navíc naprosto nesouvisí s (již v úvodním shrnutí zmíněnou) otázkou našeho výzkumu, kterým je prosté srovnání účinnosti jednotlivých opatření na běžné základní škole.
Dále naši kritici píší, že zpráva „žádným způsobem nekvantifikuje nejistotu plynoucí z obecně neznámé rizikovosti toho či onoho kontaktu“, což je jistě relevantní námitka, nicméně je zde třeba znovu upozornit, že jde o studii srovnávající, nikoli kvantifikující různá nastavení opatřeni, což do značné míry eliminuje nejistotu o celkovém riziku. Dále: protože pořadí jednotlivých druhů setkání dle rizikovosti bylo se značnou mírou spolehlivosti získáno ze zmíněného šetření mezi odborníky, zbývá riziko absolutního poměru rizikovosti opatření. Toto by si jistě zasloužilo citlivostní analýzu, což je standardní postup v těchto situacích, nedomníváme se však, že by tato výsledky nějak zásadně změnila.
Shrnutí
Je jistě mnoho dalších sporných bodů, o kterých bychom s našimi kritiky mohli diskutovat, což je ve vědě standardní postup, jak se dobrat hlubšího poznání. I z toho důvodu nám nezbývá než vyjádřit lehkou lítost nad tím, že autoři s námi žádnou diskusi (až na jednu mailovou výměnu, ve které jsme na některé výše uvedené výhrady odpovídali podobně jako zde) neiniciovali a obracejí se přímo do veřejného prostoru, což jen přispívá k diskreditaci vědeckého poznání v naší společnosti.
Za zcela absurdní pak považujeme, že se autoři kritiky naší výzkumné zprávy snaží své argumenty podpořit svými bibliometrickými údaji. Opravdu se chtějí ve vší vážnosti dopustit argumentačního faulu autoritou? Mohli bychom na tomto místě uvést bibliometrické údaje některých autorů Modelu M, na němž je výzkumná zpráva BISOP založena (Luděk Berec, 2152 citací, h-index 21, Aleš Kuběna 1063 citací, h-index 18 atd.), které Komárka s Katinou převyšují, nicméně touto cestou jít opravdu nechceme. A pokud jsou autoři komentáře přesvědčeni, že jejich argumenty by měly být dány do souvislosti s jejich životopisem, pak by bylo vůči čtenáři poctivé, aby životopisy jasně zmínily i skutečnost, že doc. Komárek i doc. Katina jsou, mimo jiné, členy „Zdravého fóra: Vraťme děti do škol a zemi do normálu!“, ať může sám čtenář posoudit, do jaké míry jsou argumenty autorů komentáře odborné a do jaké míry se v nich jen odráží případný střet zájmů obou autorů.
René Levínský (CERGE-EI), výkonný ředitel BISOP, z.ú.
Martin Šmíd (ÚTIA AV ČR), předseda vědecké rady BISOP, z.ú.